Můj příběh

Jak říká jeden můj kamarád a kolega, projekt který nemá na webové stránce PŘÍBĚH, nemá šanci na přežití. Takže tady je tedy MŮJ PŘÍBĚH:

Začal se psát v roce 1983 a úzce souvisí s místem a regionem, ve kterém jsem vyrůstal - jsem ze Zlína (tehdy se mu jako úlitba komunistickým bohům říkalo Gottwaldov) a nedaleko leží město Slušovice, proslavené svým JZD v západním stylu, kde se také vyráběli počítače. A právě ve Slušovicích jsem se poprvé dotknul počítače. Bylo to na akci zvané "Festival mikroelektroniky", kam jsme zavítali se školou abychom se inspirovali pro volbu svého budoucího povolání. Vystavovány byly 8-mi bitové počítače místní provenience TNS, které byly vhodné jak do kancláří, tak do zemědělského provozu. Tady se na nich ale daly hrát i textové hry, takže všichni z naší školní výpravy se shlukli kolem těchto pozlátek a věnovali se zábavě. Já jsem přistoupil k jenomu zcela volnému, který na obrazovce (černobílý televizor Merkur) neměl nic, jen blikající pomlčku. O tom co se s tím má dělat jsem netušil nic a tak jsem po vzoru Jáchyma z oblíbeného filmu páně Svěráka s Smoljaka začal bušit do klávesnice a ono se pořád nic nedělo. Neztrácel jsem hlavu a začal hledat nějaké tlačítko, něco čím bych ten stroj rozpohyboval a skutečně jsem jedno našel, tak jsem ho stisklnul. A najednou tma, obrazovka byla úplně černá, polčka zmizela a i ta obří bílá tvárnice pod monitorem pohasla a ztichla. V tom okamžiku ke mě přistoupil družstevník v bílém plášti a pravi: "tak sis to chlapečku vypnul a můžeš jít pryč". Tím okamžikem jsem byl fascinován, bez jakýchkoliv zkušeností jsem počítači řakl, aby se vypnul. Kdybych dostal víc času, než se mě ten arogant zbavil, dokázal bych ho i zapnout a možná by pak i něco dělal! To velké neznámo mě úplně pohltilo. Do té doby jsem vždy při povinné školní anketě čím chci být říkal, že mým snem je být výtvarníkem, animátorem a režisérem animovaných filmů a myslel jsem to skutečně vážně. Po návštěvě slušovické výstavy ve mě ale začalo klíčit semínko pochybností a při příštím školním dotazování jsem prohlásil, že nejspíš budu dělat něco s počítači.

Můj sen mne znovu postavit tváří monitoru až po nějaké době - s mladším bráchou jsme intenzivně působili na naše rodiče a doufali jsme, že se nad námi slitují a pořídí nám tehdy v Československu nejdostupnější domácí počítač Sinclair ZX Spectrum (pravda o žádné jiné značce jsme netušili že existuje), leč nestalo se tak, pouze nás předvybavili kazetovým nagnetofonem Panasonic, což jsme doufali že bude náš budoucí datarekordér. Leč Spektráč stále nikde a tak jsem si musel počkat ještě další 3 roky. Tou dobou už jsem byl studentem gymnázia, což jsem si zvolil právě proto, abych se vyučil programátorem. Ale to až ve třeťáku, ve druháku se člověk musel nejdříve vyučit sekretářkou, tedy psát na psacím stroji všemi deseti prsty, aby mu to pak na klávesnici počítače pěkně odsýpalo. Tou dobou brácha chodil do posledního ročníku základní školy a přihlásil se do počítačového kroužku, který vedl profesor z gymnázia. Karamba - brácha se šáhl na skutečný počítač dřív než já a dokonce s programováním začel teprve když já znásilňoval klávesy psacího stroje Consul. No a konečně se dostávám k tomu nejdůležitějšímu - jednoho dne se brácha vrátil z koužku a prohlásil, že podle pana profesora je nejleší domácí počítač ATARI. V ten okamžik bylo rozhodnuto, žádný slbý Spektráč, ale A T A R I! A nakonce se to stalo, někdy na podzim roku 1986 nám rodiče v Tuzexu zakoupili Atari 800 XL a datarekordér XC 12.

Pak už to šlo ráz na ráz, základy programování mě naučil brácha, podle toho co se on naučil v kroužku, dřív něž jsem se k tomu dostal ve škole. Ovšem ve škole jsem byl za hvězu. Začínali jsme tam na IQ151 - ano ten oranžový plotýnkový vařič, jehož tuhé knoflíkové klávesy se nedaly mačkat obyčejnými prsty, bylo potřeba nadlidské síly nebo nejlépe kladivo. Naštěstí škola disponovala jedním ZX Spectrem, který jsem já, jakož to nejpokročilejší ze studentů mohl privilegovaně obsluhovat a vytvářel jsem tedy různé zvukově-grafické performace v Basicu a uváděl své spolužáky v úžas.

Zlomovým pak byly prázdniny mezi 3. a 4. ročníkem, kdy jsem spolu s mladšími spolužáky z matematické třídy 1. ročníku dostal příležitost a byli jsme vysláni na brigádu do JZD Slušovice, do divize vývoje počítačů TNS, kde právě finišoval vývoj školního počítače TNS HC-16. Těmito počítači měla být po prázdnichách naše škola vybavena, měla vznikou počítačová učebna se sítí včetně serveru. Nás potřebvali jako testery, takže zatímco inženýři ještě stroje dávali dohromady a stále mezi námi pobíhali s pájkou, my jsme seděli za futuritickými klávesnicemi a programovali (povětšinou v Pascalu) a tím prováděli testování v reálném školním provozu. Byla to fakt jízda a dokonce jsme pak účinkovali v reklamně na tyto stroje, kterou natáčel Krátký film Praha v ZŠ ve Slušovicích (dokonce jsem tu reklamu nedávno našel na jedné populární streamovací službě). Následovala instalace učebny v naší škole a pak ještě série pózavání při televizních reportážích o jejím spuštění. Pak následovala maturita z programování (zaperlil jsem programem UNI-KONDIC, kondiciogram ve stylu Jáchyme ho´d ho do stroje, který jsem o řadu let později z nostalgie portoval na Atari ST) a jelikož jsem díky svému kádrovému profilu neměl umožňeno studium VŠ, musel sjem se rozhodnout kam nastoupit do zaměstnání. Přes prázdniny jsem si ještě přivydělal opět v TNS divizi JZD, kde jsem tentokrát přičuchl k výrobě HW a celé dny si hrál s pájkou. To se psal rok 1989 a já jsem od rodičů měl slíbeno za úspěšnou maturitu vycestovat do kapitalistické ciziny, tedy do Rakouska, kde jsme měli příbuzné a nákup vysněného ATARI 520 STFM. Což se skutečně v srpnu téhož roku uskutečnilo a ve světě Ataristů jsem poskočil do vyššího levelu.

No a protože s jídlem roste chuť, nejdřív jsme u naší 520 nechali rozšířit paměť na 1 MB, brzy jsme ji vyměnili za MEGA 1 s monochromatickým monitorem SM 124, záhy přišel harddisk MEGAFILE 30 a krátce poté jsme naši malou megovku vyměnili za MEGA 4 a dospěli tak úplného vrcholu. Bohužel stále více jsem potřeboval k profesnímu rozvoji svět PC a tak jsem se v roce 1994 ze světem ATARI rozloučil (prodal jsem kompletní vybavení s pocitem, že tahle éra je prostě nevrátně pryč) a podal ruku ďáblu z Redmontu. U rodičů po mé ATARI éře zbyla hromada literatury a dalších materiálů, kterém jsem v nějakém zatemnění mozku v roce 2008 nechal vyhodit, což mě dnes velmi mrzí, protože tam byly z dnešního pohledu skutečné poklady.

Do světa pod Fujijamou jsem se opět vrátil v době své krize středního věku a v roce 2014, vrátil jsem se k úplným kořenům a k narozenimám jsem se nechal obdarovat sestavou ATARI 800 XL, dataset 1010 a disketová jednotka 1050. Později jsem sestavu ještě doplnil o vysněnou tiskárnu 1029 a tablet. O rok později jsem se opět nechal nostalgicky obdarovat tentokrát ATARI 1040 STE. Dnes už toho mám trošku víc, přišel docela nečekaný dar od neznámého spolupracovníka v práci, kdy mi před dveřmi zanechal v karbici totálně rozloženou 130XE + XC12 s turbem (ale bez SIO kabelu), později se podobnou cestou od kolegy odcházejícího do důchodu do mé péče dostalo první nejmenší PC ATARI Portfolio. Sám jsem sbírku ještě rozšířil o drobnosti jako Lynx II, Jaguar a nějaké další drobnosti. A taky mě pohltilo dění kolem této značky, takže pilně denně pročítám fóra, moniotruju projekty těch nadanějších a pokud se mi některý projekt líbí a shledám jej užitečný, pak se bezhlavě vrhám do jeho realizace. A protože povětšinou pro svou potřebu potřebuju jen jeden kus svýma rukama zhotoveného hardwarového skvostu a materiálu je třeba v minimálním množství pořídit víc (třeba desky plošných spojů), nabízím kolegům se stejnou vášní tento materiál k odpordeji.

Takže světe, teď už jsem opět ATARISTA! A doufám, že teď už mi to vydrží na vždy...